Přehled příznaků závislosti na drogách
Tento nástroj pomáhá pochopit, zda se u Vás nebo Vašich blízkých projevují příznaky drogové závislosti. Odpovězte na otázky a zjistíte, zda je potřeba vyhledat profesionální pomoc.
Dojezd není jenom to, že někdo užívá drogy. Je to celý život, který se zhroutil kolem jedné věci - potřeby dostat další dávku. Když o tom přemýšlíte, představte si člověka, který už neví, jak se cítit bez ní. Nejenom tělo, ale i mysl, vztahy, práce, spánek - všechno se točí kolem toho, kdy a jak dostane další dávku.
Co vlastně dojezd znamená?
Dojezd je fyzická i psychická závislost na drogách, která se projevuje silnou, nekontrolovatelnou potřebou užívat. Nejde o to, že člověk „příliš často“ užívá. Jde o to, že bez toho nemůže žít normálně. Tělo si zvyklo na přítomnost látky a začne si ji vyžadovat jako kyslík. Když ji nedostane, nastupují příznaky odstupu - potení, třes, neklid, bolesti, zvracení, halucinace. A člověk se rozhodne: raději užiju, než toto zkusím znovu.
Nejde o slabost. Nejde o to, že „nemá vůli“. Je to nemoc, která mění mozek. Výzkumy ukazují, že u lidí s drogovou závislostí se změní systém odměny v mozku. Přirozené radosti - jako je smích, láska, jídlo, pohyb - už nevyvolávají dostatek dopaminu. Jen droga ano. A tak se člověk přesouvá z jedné dávky na druhou, aby necítil prázdnou prázdnotu, která ho děsí.
Kdo to vlastně prožívá?
Nejsou to jenom lidé z ulic. Nejsou jenom ti, kteří se prodávají nebo kradou. Dojezd se skrývá v kancelářích, v domácnostech, u studentů, u rodičů. Může začít jako „jenom výlet“ - pár tablet na večírku, nějaká křiklá prášková látka na pár dní, kdy se všechno zdá být lehčí. Pak se to přemění v rutinu. A pak v nutnost.
Často začíná s léky. Například s opioidy po operaci nebo zubním zákroku. Nebo s benzodiazepiny, které lékař předepíše na úzkost. Lidé si myslí, že to je „legální“, že to neznamená „drogy“. Ale tělo neví rozdíl. Když se začne potřebovat více než předepsané, když se začne hledat léky na ulici, když se začne plánovat den kolem příjmu - to je už dojezd. A nejde o to, kolik užíváte. Jde o to, jak moc to ovládá váš život.
Jak to vypadá na každodenní bázi?
Uvažujte o člověku, který ráno vstává a hned hledá drogu. Nejde o to, jestli je to heroin, kokain, metamfetamin nebo benzodiazepiny. Jde o to, že první věc, kterou si vzpomene, není „dnes mám schůzku“ nebo „musím uvařit snídani“. Jde o to, „jak dostanu to, co potřebuji“.
Den je plný plánování. Kdo má peníze? Kde to koupit? Kdo mi to dá? Když nemá, přemýšlí, jak získat. Prodat televizor? Půjčit od rodičů? Ukrást? Změnit sebe? Ztratit všechny vztahy, které měl? To všechno je součástí dojezdu.
Večer je stejný. Když užívá, necítí bolest, strach, únavu. Když ne, je v šoku. Třese se. Nemůže spát. Vzpomíná na to, jak se cítil, když to měl. A tak se rozhodne znovu. A tak to jede. Den za dnem. Týden za týdnem. Měsíc za měsícem.
Co se děje s tělem a mozkem?
Dojezd nejenom ničí život - ničí tělo. Když užíváte heroin, vaše dýchací centrum v mozku se pomalu zastavuje. Při předávkování člověk prostě přestane dýchat. Když užíváte kokain, srdce se rozbušuje, krevní tlak stoupá, může dojít k infarktu i u mladých lidí. Metamfetamin ničí nervové buňky, způsobuje demenci, která vypadá jako starobná choroba, ale člověk je ještě ve dvaceti.
Mozek se mění. Oblasti odpovědné za rozhodování, sebekontrolu a emoce se oslabují. Lidé, kteří byli dříve citliví, se stávají chladními. Ti, kteří byli věrní, začnou lhát. Ti, kteří měli cíle, ztratí všechny motivace. Ne protože jsou zlí. Protože jejich mozek už neumí cítit nic jiného než potřebu.
Je možné z toho ven?
Ano. Ale není to jako „přestat kouřit“. To je jako říct někomu, kdo má amputovanou nohu: „Prostě si vytvoř novou.“
Odvykání je bolestivé. Fyzické příznaky odstupu mohou trvat týdny. Psychické - měsíce. Člověk se cítí prázdný. Není žádná radost. Není žádný smích. Všechno je šedé. A v hlavě se opakuje: „Jen jedna dávka. Pak to bude lepší.“
Úspěch přichází jen s podporou. S terapií. S lidmi, kteří nejsou odsuzující, ale přítomní. S programy, které pomáhají znovu naučit mozek, jak se cítit bez drogy. S časem. A s tím, že člověk přijme: „Jsem závislý. A potřebuji pomoct.“
Ne každý se vrací. Někteří zemřou. Někteří se ztratí. Ale ti, kteří se vrátí - nejsou „vyléčení“. Jsou v léčbě. Každý den je nový výzva. Každý den je rozhodnutí: „Dnes nebudu užívat.“ A to je hrdinství.
Co dělat, když to vidíte u někoho blízkého?
Nepředpokládejte, že je to „jen fáze“. Nepředpokládejte, že to zvládne sám. Nevyhazujte ho. Nezakládejte mu výčitky. To ho jen odtrhne ještě víc.
Řekněte mu: „Vidím, že to prožíváš. A nejsem tady, abych tě odsoudil. Jsem tady, abych ti pomohl.“
Najděte pomoc. Kontaktujte centrum pro závislosti. Zavolejte na linku důvěry. Navštivte rodinnou terapii. Naučte se, jak s tím žít. A nechte ho, aby se rozhodl sám. Ale buďte tam. Stále. I když vás odmítne. I když vás oklamá. I když ztratíte všechny naděje. Někdy je přítomnost jediné, co zůstává.
Co je na tom nejstrašnějšího?
To, že se lidé neptají. Že se dívají pryč. Že si myslí, že to se týká jen „jiných“. Ale dojezd není o tom, kdo jste. Je o tom, jak moc se člověk může ztratit, když se snaží uniknout sobě samotnému.
Nikdo nezačíná chtít být závislý. Ale každý může skončit v této pasti. A to, co vypadá jako „slabost“, je ve skutečnosti největší boj, který člověk může v životě bojovat.